satanismus
Satanismus
Skutečným satanismem je opravdová opozice k náboženskému způsobu nazírání na tento pozemský život. A právě o tom, jak vlastně vypadá taková opravdová opozice, jsou tyto stránky.
Satanismus má v současnosti dvě nejvíce člověku známé formy. Jedna z nich je naprosto smyšlená a groteskně fantaskní, ta druhá je pravdivá a skutečná, a úkolem je se tyto dvě vzájemně nevraživé podoby naučit striktně a nepokrytě rozeznávat.
Ta první forma je uměle vytvořená a dosud skutečně neexistující. Jde o typ satanismu, který ne že by byl vytvořen na základě křesťanství, ale dokonce přímo jím samotným. Právě tuto smyšlenou podobu nepodporují pouze samotné církve a náboženské společnosti, ale zejména i média, pro něž je tato psychoparanoidní podoba přitažlivá svým antikulturním projevem. Tato zmínka patří "satanismu" ztvárněném jako druh pseudonáboženství plný krvavých orgií, obětních zvířat i lidí, které svým protispolečenským chováním má být zosobněním hrozby dnešním morálním hodnotám. Její skutečný původ lze najít ve zhruba středověkém křesťanství a to nikoli v bibli, ale skoro výhradně v často nechutných paranoidně krvavých fantaziích tehdejších církevních hodnostářů, teologů a posléze inkvizitorů se sadistickými sklony.
O to smutnější skutečností je, že i v současné době tyto po staletí přikrmované církevní mystifikace převládají nad pravdou, neboť i dnes se lze u "odborníků" dozvědět o satanismu téměř tytéž zkreslené informace stejně jako zhruba před tisíci lety. Přesto můžeme nalézt i některé výjimky, které však často jen potvrzují výše uvedené pravidlo.
V důsledku nejde o žádné převracení na víru v satana, ale pouze a jen na víru v pochyby, které ve skutečnosti dělají opravdovou víru vírou. Člověk nakonec nemusí věřit pouze v jediného boha prostřednictvím jednoho uzurpujícího náboženství, ale i ve dvě a více, a nikdo nemá nejmenší právo takovéto projevy víry jakkoli snižovat. Dnes můžeme jistě pochybovat o pravdivosti toho jediného, neboť studna informací je natolik hluboká, že nám na ni nestačí vlastní život. Nemůžeme proto jistě vědět vše, zajisté ale můžeme pochybovat a posléze proto hledat jiné, krásnější a jistě hodnotnější. Znovu můžeme věřit v tolik náboženství, kolik je národů, koneckonců vyjmeme-li ta světová, pak ta naturální jsou si dozajista podobná svou dnes již jedinečnou úctou ke svému božství - přírodě.
Je nutné se nechat konečně poučit naprosto stejně, jako to svět provedl v případě zkušenosti s politikou fašismu a komunismu. Člověk nesmí padnout znovu do stejného a hrozivého historického omylu, musí být k sobě kritický, aby nenechal ve světě víry vládnout špatnost pouze proto, že se příliš rozšířila. Svět jedné víry je v důsledku stejným zločinem jako svět jednoho národa.
SKUTEČNÝ SATANISMUS
I.
Tou nejjednodušší definicí skutečného satanismu je logická analogie odvozená z jeho názvu, jehož základ tvoří jméno satan, které má svůj původ ve starozákonní hebrejštině judaistické a posléze křesťanské stěžejní knihy bible.
Satan - sok, nepřítel, protivník, odpůrce, žalobce - přeneseně pak pokušitel, pochybovač.
Vyjmeme-li právní řád místa, kde je hebrejština úředním jazykem, pak se setkáme s výrazem satan pouze v souvislosti s odporem k bohu, kristu, náboženství, církvi a obecně platným náboženským normám. Z tohoto prostého důvodu si satanismus přiřkl právo být od jisté, zatím blíže nespecifikované, doby odpůrcem a žalobcem světových náboženských systémů, kterým vždy plně vyhovovala jeho bývalá podoba jejich obětního beránka.
Podoba žalobce a odpůrce náboženských norem však brzy vzala za své ve christianizovaném světě falešné morálky, a to tím způsobem, že jej lidé začali mylně pokládat za odpor vůči všem společenským normám. Z toho důvodu je nyní nutné zdůraznit, že v satanismu jde o vzdor proti normám náboženským, nikoli normám lidským a společenským.
Svého úhlavního nepřítele má samozřejmě každé ze světových náboženství. Kupříkladu v Zoroastrismu jím byl Angra Mainju, v Budhismu pak Mára. V Islámu Šejtán, v Judaismu Satan, Leviathan, Abaddon.atd. a v křesťanství nakonec již několikrát zmíněný Satan. A vzhledem k tomu, že se křesťanství stalo postupem několika staletí nejrozšířenějším ze všech světových náboženských systémů, začal být satanismus spojován s jakýmkoli vzdorem proti bohu, potažmo církvi.
II.
Mezi prvními si v té době jistě zvláštní specifikaci odnesli ti, jež stáli v cestě čerstvě uzákoněnému šířícímu se křesťanství. Jak církev pomalu rostla a nabírala na síle a moci, začala prohlašovat za satanisty a stoupence ďáblovy bez rozdílu zejména veškeré pohanské kulty a vůbec vše podobné, co jim stálo v cestě k absolutní moci. Aniž by tito stoupenci pohanských náboženství cokoli tušili, stali se jejich způsoby víry a uctívání, zhruba o tisíc let později, základem pro vznik satanského kultu.
Se samotným křesťanstvím pak na dávná misijní území přicestoval i gnosticismus, což byl filosofický směr, jenž byl rozšířen mezi křesťany ve 2.století po kristu. Právě ten svou měrou přispěl tzv. gnostickou ideou satanismu, která v průběhu staletí dokázala dobře splynout se svým místním pohanským základem. Gnosticismus reprezentovalo sjednocování názorů počátků křesťanství s řeckou filosofií, některými orientálními náboženstvími a klasickým hermetismem, který v sobě nesl i vlivy dávných pohanských rituálů. Hnutí však bylo velmi nejednotné a rozpadalo se na řadu sekt, které připouštěli existenci boha zla, který vládne tomuto světu. Od tohoto okamžiku to už byl pouze malý krok k tomu, aby byli vytvořeny i podmínky pro jeho uctívání. Gnostikům pak teologové a církev vytýkali různé zvrhlosti při provozování jejich kultů a pozdější její vývoj se stal ostře proticírkevní. A právě v gnostických rituálech těchto různých systémů lze nalézt kořeny pozdějšího středověkého satanského kultu a ještě dnes používané satanistické praktiky mohou mít gnostickou ideu spojenou s pohanským kultem.
III.
O několik stovek let později od prvních misijních cest pod slupkou křesťanského náboženství dosud přežíval kult uctívaný mnohými vrstvami komunity. Tento kult lze vystopovat až do předkřesťanských dob a zdá se, že se jedná o starodávné náboženství západní Evropy. Z historického hlediska byl satanismus jako náboženství produktem křesťanských represí. Vznikl z křesťanstvím potlačované touhy člověka svobodně se rozhodovat sám o svých vlastních činech a své vlastní víře. Hlavním důvodem proč následné vzývání ďábla dosáhlo takového rozsahu v křesťanství, byla na jedné straně dlouholetá a lidem blízká tradice a na straně druhé křesťanská definice zla a hříchu, která svými nesmlouvavými způsoby donutila mnohé jednotlivce k pochybám a polemice, která se teologům a církevním hodnostářům nikdy příliš nezamlouvala. Přestože činnosti satanismu lze datovat shodně se vznikem křesťanství, začali se lidé za ně pokládat až zhruba o tisíc let později.
V těchto dobách, kdy křesťanská církev nabývala na svém vlivu, posílali dobyvatelé své misionáře do pohanských zemí ve snaze obrátit na víru své nové poddané, mj. nejčastěji metodou cukru a biče. V keltském Walesu a Skotsku narazily na zbytky druidů. Mezi ruinami egyptské kultury se seznámili s Osiridovým kultem. V Řecku objevily rituály Dionýsovy, neboli uctívání boha kozla, tamtéž nalezli lidi, jak přináší oběti rohatému Priápovi. Kamkoli se křesťanští misionáři obrátili, vždy nacházeli zemědělce vzývající zvířecí božstva. Na severu existovali bohové Thor, Odin a Loki, všichni mj. zobrazováni s rohatými přilbicemi. Stejně tak skandinávská Freya - královna jara - také nosila parohy. Tak Dionýsos, Isis, Priapos, Cernunos byli všichni rohatými bohy plodnosti.
Rohatý bůh byl rozšířen po celém kontinentu a byl to právě on, kdo se měl zázračně proměněný v satana - vládce na zemi - v plné slávě postavit do cesty nastupující vlně křesťanského náboženství. Tak, jak se od šestého století stále více zemí otevíralo křesťanství, obávali se její hodnostáři o čerstvě získané duše, které sice částečně dokázaly novou víru přijmout, ale také se ještě nedokázaly vzdát té staré. Teologové proto obrátili svoji pozornost z vnějších podnětů na vnitřní problémy a při zoufalém hledání důvodů svého stálého selhávání přišli na samotného ďábla. Nespokojenost s fungováním církve a jejími ustanoveními, společně s jejím do očí bijícím pokrytectvím, byla pravou příčinou vzniku kultů, které díky své nepokryté sympatii k pohanské tradici byly označovány křesťanskými kněžími jako pocházející od ďábla.
Zprvu však mívali se satanismem pramálo společného, neboť prvotní nespokojenost notně neznamenala odklon od evangelia, ale hlavně od církve, pro niž nebylo zajímavé samotné učení, nýbrž vztah a vliv na její mocenské aktivity. V každém případě byl každý pokus o změnu krvavě potlačen, řády a sekty okamžitě přešli do ilegality a na základě nařízení papeže Innocence III. byly systematicky vyhlazovány. Samotný vznik dominikánského řádu a znovuzavedení možnosti mučení při vyšetřování, které mj. bylo do té doby zakázáno jako nelidské, byly již posledními kroky ke vzniku satanského kultu.
V této době již satan změnil svou podobu. Shodil hadí kůži a nechal si narůst kožich a rohy. Stal se bohem Panem, Priapem, Lokim, Odinem, Thorem i Dianou.Byl smilným kozlem a tajemným beranem, zcela přirozeným zosobněním přírody a života. Moravským satanem nebyl nikdo jiný než pohanský bůh plodnosti Radegast, jehož sochu povalili věrozvěsti Cyril a Metoděj. Přestože Čechy a Morava byly tehdy ušetřeny přílišné katolické ortodoxnosti - a tedy i konfliktů - povalení sochy se bez násilí samozřejmě neobešlo.
Během staletí kněží a kněžky pohanských kultů poklesli či byly vlastně degradováni na služebníky satanovy. S nástupem víry se staly sakrální orgie a tanec čímsi nečistým a odsouzeníhodným. Pak došlo přímo ke kriminalizaci. To co bylo v pohanských kultech vyvrcholením mystického spojení, je nyní něčím nečistým a bezbožným. Svět se vůbec stává převráceným a z původního kultu života se najednou stává kult smrti.
IV.
Vzhledem k mocenské politice křesťanství - totalitářství a netolerance - se satanismus v téměř nezměněné podobě, přikrmované stále novými a novými předsudky, dochoval až do dnešních dnů. Ten starý rohatý bůh se zatím proměnil v symbol současně nenávisti a naděje, v opravdového žalobce a pochybovače nad tím vším dozajista božským; dnes je svým způsobem reakcí na brutální a pokryteckou politiku křesťanství, plnou propagandistických lží.
Přesto se satanismus dokázal udržet do dnešních dnů, aby tak dal základy své víry jak jednotlivcům, tak i nezávislým organizacím, včetně těch nejrozšířenějších jako je Satanova církev anebo Sethův Chrám. Samotné sdružování členů však není stěžejní úlohou satanisty, neboť základem této víry je zdravá životní filosofie bez pokrytectví a úcta k životu, která se ptá, co je vlastně pro boha tak dobrého na tom, že někdo zanedbává svůj jedinečný život a dobrovolně se zříká svého individuelního myšlení, aby následně podlehl neidentifikovatelné a v podstatě neexistující totalitní moci velice utopického rázu.